Kdo je Alan? 

Jak se kluk z vesnice u Prahy dostal do New Yorku a stal se z něho svatební a párty DJ? Na to se mě nikdo nezeptal, ale stejně Vám to teď povyprávím.

Základní informace aneb udělejte si o mně obrázek

Narodil jsem se v prosinci 2004, tudíž se mi často ošklivě říká Generace Z. Ačkoliv jsem dnešní průměrný uživatel sociálních sítí a znalec trendů, díky mému otci odmala inklinuji ke starším technologiím, především k hudbě jeho mládí. Řekl bych, že dnešní doba postupně donutí každého z nás si více vážit starých, především fyzických médií. Pro ověření výroku se stačí podívat na graf prodejnosti vinylů od roku 2000 dodnes, ale dost odskakování od tématu, musím své „nerdství“ trochu držet na uzdě.

Aktuálně studuji filmovou historii v Brně a živím se jakožto DJ, moderátor a operátor foto koutku. Také se v poslední době zabývám produkcí nejrůznějších kulturních akcí.

Ale jak tomu bývá v každém dobrém příběhu, než se hlavní postava dostane do zdárného konce, čeká ji trnitá cesta. Tu se vám teď pokusím co nejlépe přiblížit.

Dětství plné hudby a nedorozumění

Rané dětství jsem chvíli strávil na Slovensku. Chodil jsem tam i do školky, a tak slovenštinu považuji za svůj rodný jazyk společně s češtinou. V pěti letech jsem se vrátil zpátky do Česka a po chvilce strávené v české školce jsem nastoupil ve Velkých Přílepech do první třídy. Moji spolužáci na základce poslouchali hity Evropy 2, takže jediný společný zájem, který jsem s nimi sdílel, byli youtubeři a pokémoni.

Zatímco všude hrála Katy Perry a Maroon V, já, dítě vychované hudbou minulého století, byl fascinovaný temnými tóny The Damaged People od Depeche Mode a The Family And The Fishing Net od Petera Gabriela. Nic nereflektuje můj vývoj v dětství tak, jako tyto dvě skladby. Navíc, mé křestní jméno vychází z bývalého člena Depeche Mode Alana Wildera.

V roce 2013 jsem díky velice hojnému počtu navštívených akcí propadl hudbě ještě o kousek víc. Během několika měsíců jsem shlédl fascinující The Wall Rogera Waterse, navštívil hned dvakrát Delta Machine tour Depeche Mode, vyžebral trsátko v kotli na Bon Jovi a začínal chápat metalové riffy na koncertě Iron Maiden. Mezitím vším mi táta donesl reklamní leták na projekt Recoil s věnováním Alana Wildera „Alan to Alan“, protože se s bývalým členem DM někde potkal.

Začal jsem naléhat, a tak mi byl zajištěn učitel kytary, abych mohl své oblíbené kapely umět i zahrát. Malý Alan měl sice krásný cíl, ale byl stále v duši dítěte, takže moje pozornost nebyla nejlepší a po dvou měsících jsem na lekce přestal chodit. Až později, někdy v sedmé třídě jsem na YouTube narazil na jednoho Američana, který natáčel lekce kytary pro začátečníky i pokročilé. Má angličtina byla v tu dobu relativně na úrovni, ale stále jsem spoustě slov nerozuměl. Naštěstí šlo vše detailně okoukat, a tak jsem vzal znovu kytaru do ruky a věnoval ji všechen svůj volný čas. Od hlavního kytarového riffu Smoke on the Water jsem se postupem času dostal až na kytarové sólo Hey You a Wish You Were Here od Pink Floyd. Zahrál jsem to tátovi a cítil to nadšení v jeho očích. Naučil jsem se ještě pár dalších „sólíček“, vystoupil na slavnostním vánočním večírku v tělocvičně své nové základní školy v Praze na Petřinách se skladbou od Led Zeppelin a učení hry na kytaru postupně odložil stranou.

Dodnes zahraji cokoliv u táboráku, když dostanu akordy, a na elektrickou kytaru umím improvizovat ve všech žánrech, ale tím, že jsem nebyl obdařen medovým hlasem Vaša Patejdla, byl čas se posunout někam jinam.

Mimo kytaru jsem byl jedno z dětí/adolescentů, které zkoušelo vše, co jim přišlo zajímavé. Hrál jsem závodně bowling a minigolf, několik let jsem kouzlil s kartami a učil se umění karet zvané cardistry a mimo jiné jsem se i snažil produkovat vlastní hudbu a prosadit se jako rapper. Spoiler alert – nepovedlo se mi to. Hrával jsem i fotbal, ale potom, co jsem v průběhu zápasu vytáhl z kapsy trenýrek staré Blackberry, protože mi volal kamarád, mi bylo trenérem jasně naznačeno, že to není nic pro mě.

Panská tě změní aneb jak Alan našel lásku

Své pravé „druhy“ a určitě doživotní kamarády jsem našel až na střední škole SPŠST Panská. Studoval jsem obor Filmová a televizní tvorba, takže jsme všichni trávili přestávky tlacháním o umění, filmu a hudbě. Při studiu jsem znovuobnovil svou lásku ke kinematografii, a protože součástí maturity byl absolventský projekt, vycítil jsem příležitost splnit si sen.

Společně s mými nejbližšími jsme natočili skoro půlhodinový hraný film s názvem Vzduchoprázdno, který pojednává o ženě starající se o svého manžela v kómatu. Já byl autorem scénáře a celý film režíroval. Byla to nádherná zkušenost, která mi otevřela spoustu možností do budoucna. Celou tuto etapu jsme později uzavřeli v pražském kině Atlas, kde 4.8.2024 proběhla premiéra. Film je volně dostupný na platformě YouTube, zde přikládám odkaz, pokud byste se na něj chtěli podívat 🙂 – ODKAZ

Tátovy střevní potíže a můj „chodník slávy“

Jestli máme něco s tátou opravdu společného, je to chuť neustále tvořit nové věci a vyvíjet se. Přibližně v půlce mého studia na střední, těsně po skončení pandemie, dostal táta nabídku hrát každý pátek a sobotu v jednom podniku. Hudbou se zabýval celý život, ale DJe dělával jen kdysi ve svých podnicích a pro známé. Procházel si v té době klasickou krizí středního věku, business mu po covidu dost skomíral, tak tuto příležitost od starého kamaráda přijal. Během měsíce jsme společně stáli v pivovaru na Andělu připraveni rozjet diskotéku. V tu dobu jsem fungoval čistě jako motivační podržtaška. Hospoda kvůli nám prodloužila otevírací dobu a po pár večerech se začali dovnitř hrnout davy ne na pivo a svíčkovou, ale na nás.

Jednoho večera mému tátovi řekněme úplně nesedl párek z Benziny a věděl, že dlouho už hrát nezvládne. Zavolal si mě k pultu a se slovy „Tady je jedna písnička, tady druhá, tady si vybíráš další, tady to zapínáš a tohle nemačkej“ zmizel na pánských záchodech. Najednou, jako ve filmu, jsem začal cítit rytmus hudby. Pozoroval tancující na parketě a přemýšlel, co se tak nejvíce hodí zahrát po současné skladbě. Cítil jsem pocit neskutečné euforie.

Uběhla cca hodina, pro mě rychlostí světelných let, když jsem zjistil, že táta je dávno zpátky, sedí u vedlejšího stolu a hrdě mě pozoruje. „Tohle je ono,“ říkal jsem si v duchu, zatímco za zvuku Let’s Get Loud přede mnou tancovali desítky lidí. Bylo načase se posunout dál. A hlavně se z toho nepodělat!

Z podržtašky na vyprodaný kulturák

Z pivovaru nás po dvou měsících vyhodili, protože ho naše večery začali měnit na noční klub a zaměstnanci dali majitelům nůž na krk – buď zrušíte ty víkendové párty nebo jdeme my. To už jsme ale měli svoje webové stránky a tátovi se překvapivě rychle začal plnit diář svatbami. Jezdil jsem celou sezónu s ním a při každé možné příležitosti se ho snažil vystřídat. Léto bylo v plném proudu, poptávek byla spousta, a tak netrvalo dlouho a čekala mě vlastní akce. V srpnu 2022 jsem tak hrál na své první a doposud vůbec nejdelší svatbě. Kolem 6. hodiny ráno se po neskutečně protancované noci s námi všemi vyfotila i obsluha hotelu. Od té chvíle vše nabralo rychlost koule padající ze svahu. Po úspěšném létě jsme společně s tátou vymysleli projekt Retro Dance Party, abychom se v zimním období nenudili. V říjnu 2022 jsme odstartovali naše první turné a již v listopadu nás čekalo několik vyprodaných kulturáků. V současné chvíli máme za sebou přes 60 jednotlivých shows a já osobně přes 100 odehraných svateb, desítek firemních párty a jiných akcí podobného druhu. No, ale co takový mladý a pohledný chlapec jako já (prosím, chápejte moji ironii) dělá ve volném čase? No…

Úsměvem ke štěstí aneb nikdy není brzy na splnění svých snů

Kdo mě zná, ví, že patřím mezi velké snílky. Rozdíl mezi mnou a jinými je ovšem v tom, že si zakládám na tom věci dotahovat do konce a své sny si plnit. Proto jsem minulý rok začal ve volném čase cestovat po světě a objevovat nové kultury a místa, o kterých se mi dřív mohlo opravdu jen zdát. Prošel jsem se po Times Square, z belgického piva dostal dvou denní kocovinu, uvízl v noční Tiraně, ochutnal 6 různých verzí spaghetti carbonara a asi třikrát v největších vedrech z naprostého vyčerpání dostal rýmu. Pokud by vás moje putování světem zajímalo, tak postupně na svůj YouTube kanál přidávám rádoby cestopisy z mých cest, ve kterých se snažím ukázat město a zemi tak, jak ji vnímám a zároveň u toho zažít spoustu srandy. Odkaz zde.

Závěr či nezávěr

Mluvit o konci mého dosavadního příběhu ve 20 letech mi přijde vlastně komické. Vzhledem k tomu, že nepatřím do generace, jež cinkala klíči na Václavském náměstí, ale spíš zapínala Playstation, jsou mé životní zkušenosti poněkud modernějšího rázu.

Modlitba pro Martu je i dnes symbol naděje. Takovou moc hudba má, když je ve správných rukách. Dokáže rozplakat, rozveselit, povzbudit, ale i vychovat. A já jsem toho živoucím důkazem.

Jak řekl jeden moudrý člověk – Když je doba zlá, tak tancujme, dokud můžeme!

Alan Gallo